Celibát
V době, kdy se nejen v médiích hodně mluví o pedofilních kněžích, se opět objevuje otázka proč, a jak zneužívání zabránit. Hlavně ale, jak mu předcházet. V čem je chyba? V kněžích samotných? Přehlédli něco ti, kteří vybírají muže pro kněžský úřad? Je tím problémem často diskutovaný, povinný celibát? Je možné, snad i pravděpodobné, že hraje svou roli. Přece jenom nejsme jako druh přizpůsobeni k tomu žít bez sexu.
Najdou se výjimky. Lidé, kteří sex k životu nepotřebují nebo po něm ani netouží. Případně lidé, kteří se svobodně rozhodnou nepodléhat tomuto pudu. Většinou z náboženských důvodů. Dalo by se asi říct, že se jedná o souboj ducha s tělesnými pudy. Důležitá je tady ale jedna věc, a to, že se jedná o celibát, tedy „závazek žít bez pohlavních styků“ (https://cs.wikipedia.org/wiki/Celib%C3%A1t) , který je dobrovolný, nikoli vynucený jakýmsi starým nařízením a nyní již i dlouholetou tradicí.
Kněží mohou být odhodlaní, vědí do čeho jdou, věří, chtějí následovat Ježíše Krista, pomáhat lidem a sloužit Bohu. Dovedu si ale představit, že ne každý dokáže boj sám se sebou vyhrávat, nebo aspoň uhrát remízu. Na jedné straně víra, církev, oddanost jí i Bohu a vůbec, na druhé straně pudy, které jsou staré jak lidstvo samo, když použijeme tuto otřepanou frázi. Každý si tuhle bitvu musí vybojovat sám, i když církev doporučuje obracet se v takových chvílích na své bratry, kteří mohou tápajícímu jedinci pomoci. Souhlasím, že mohou. Stejně tak ale nepůjde o jednu bitvu, je to válka. V dnešní době snad horší než dřív, domnívám se. Erotiky a sexu je všude plno. Pokušení přibývá v míře nebývalé. Kněží jsou muži, většinou zdraví, silní a vzdělaní. Nejsou z kamene a je jasné, že všudypřítomné narážky na sex jsou velkou zkouškou jejich víry a oddanosti Bohu.
Je známo, dle zahraničních průzkumů, že až na 50% kněží, podléhajících celibátu má pravidelně sex a až 30% má stálou partnerku. Proč ne. Nevyplývá z toho ale, že by celibát porušovali všichni. Najdou se tací, kteří to zvládnou a skutečně jim pomůže právě víra nebo společenství bratří, ale osobně tipuji, že je to spíše výjimka potvrzující pravidlo.
Zajímavé na tom je, že požadavek na „čistotu“ kněží v Bibli přímo nenajdete a je specifický pouze pro římskokatolickou církev, která celibát zavedla z důvodů, které nejsou moc jasné. Někdo uvádí, že tím chtěli oddělit kleriky od svých oveček, někdo, že to prostě bylo pro církev ekonomicky výhodné (živila jen kněží, nikoli pak už jejich rodiny). O celibát se vedly a vedou spory pořád. Líbí se mi výrok mohučského arcibiskupa Albrechta (1540): „Vím, že všichni moji kněží jsou konkubináři. Co však mám proti tomu dělat? Když jim jejich konkubíny zakáži, budou buď žádat manželky nebo se stanou luterány.“
Vrátím se ještě k tomu, proč to vlastně po nich chtějí. Jedná se prý o to, že láska, srdce kněžího, má patřit pouze Bohu. „Nerozdělené srdce znamená dát se druhému zcela.“ (https://pastorace.cz/Knihovna/14-Poznamky-k-celibatu.html) v tomto se ještě píše: „Je povinností klerika, vázaného celibátem, být prozíravým v společnosti s lidmi, s nimiž může častý kontakt pozvolna – nebo i rychle – vést k ohrožení závazku vytvářením neviditelného pouta, které je postupem času stále pevnější.“
Co z toho dle mě plyne? Můžeš milovat Boha, vlastně musíš, celým svým srdcem, ale bacha, „půjdou po něm“ i tvé ovečky, některé více, než jiné, a těm nemůžeš dát ani kousek. („Jak to doopravdy s dělbou srdce vypadá, se obvykle ukáže při pokušení dát tvoru přednost před Tvůrcem.“ tamtéž)
No, co s tím? Dobře, pominu ovečky. Ty nemusí kněz zrovna milovat, aby jim pomohl, či je utěšil, ale co rodina, ze které pochází? Matka a otec, sourozenci? Miluj otce svého a matku svou, nebo jak se to říká. Církev ale hlásá, že srdce musí patřit pouze Bohu. Tak to fakt nevím. Docela obdivuju ty kluky, že se v tomhle binci vyznají. Zároveň si ze své lidské podstaty nedovedu představit, jak bych dokázala milovat jen, řekněme tedy, Boha. Jsem tvor společenský a miluji spoustu lidí. Mé srdce je „na kousky“, ale nemyslím, že bych milovala o to méně. Někde jsem ještě četla myšlenku, že všechny lze milovat právě skrze Boha. Aha, to by pár věcí vysvětlovalo. Přemýšlím, jestli na to dostávají nějaký návod nebo co?
Je asi zřejmé, že nejsem členem církve. Nejsem. Považuji povinný celibát za přežitek a nesmysl. Dobrovolný závazek je něco úplně jiného. Jde pak o svobodné rozhodnutí. Ale takhle? Mám dojem, že služba Bohu je dost těžká věc sama o sobě, natož ještě, když po vás chtějí něco, co není pro člověka přirozené. Každý jsme jiný a to je krása. Někdo snad své pudy udolá a oddá se Bohu tělem i duší a bude pak šťastný. Jiný to ale nezvládne. Bude milovat Boha, ale zároveň se rád pomiluje s milovanou ženou, potažmo mužem. Což ovšem v římskokatolické církvi znamená prohru, hřích a vůbec cestu do pekla. Co pak následuje, výčitky? Znevažování sebe sama? Pokání? Peklo.
Je to válka a ne každý má na to vyhrát každou bitvu. Neobviňuji církevní instituci, že v tom své služebníky nechává samotné, naopak mám dojem, že se snaží jim nelehký úkol usnadnit a nabízet cesty, a to jak při pochybách tak v případě, že už k poklesku dojde. Někdy to ale prostě nestačí a člověka to rozerve na kusy. Co z něj pak zbude? Může mít tohle vliv na to, že se někteří dopustí násilí na dětech? Možná. Když začneme nenávidět sami sebe, jak by nás mohl milovat jiný, i když je to třeba Bůh.
Víra je opravdu silný hybný faktor v životě člověka, neřkuli kněze. Může člověka zachránit, obohatit mu život nebo jej také zničit.
Zdroje:
https://skutecnosti.cz/rozhovor-knez-psycholog-pavel-moravec-mluvi-o-vire-spiritualite-nabozenstvi-bohu-islamizaci-celibatu-restitucich-homosexualite-antikoncepci-a-pekle/
https://www.jansokol.cz/2014/03/celibat-pro-a-proti/
https://cirkev.wordpress.com/2010/03/27/vyznam-celibatu/