Intuice

Copa že to vlastně je, tahle intuice?

Něco, co je schované u žaludku a má tvar mořského koníka? Mmm, to asik ne. Hovnivál v hlavě? Možná. Vnitřní oko? Kam by hledělo? Dvéře? Kam by vedly? Do vesmíru, oblasti předků nebo možná zadků? To je tajem… Každopádně, užitečnej. A dost se vo něm nakecá.

Kde kdo ji má, ale vysvětlit, co je to zač a jak to funguje, to prosím né, to krčej ramenama, blbě se usmívaj, až vysmívaj a člověk z Mezičasu, aby se šel klouzat. Tak to teda néééé, holenci i holenkyně, na to si posvítíme…

Určitě se vám už někdy stalo, že jste  cítili, že to či ono je tak prostě srpávně bo špatně, protože NĚCO vám to řeklo. Něco, chápete to? Něco, vám pošeptá cosi, co ani nejde reprodukovat a vy jdete a poslechnete. Poslechnete hovnivála v hlavě, koníka omotaného kolem žaludku, předka nebo zadka, to je fuk, každopádně, nevíte o koho go a poslechnete. Proč to? Páč je to naše. Naše vlastní, náš… milááášek!

Je to totiž děsně užitečná a podceňovaná „věc“. Díky ní totiž víte a nemusíte vůbec přemejšlet nebo „vědět“. Víte bez vedění. Blbý je, že vědění se bouří a zašlapává chudáka koníka, hovnivála i předky se zadky do… tmy. Docela pěkně, zajímavě a stravitelně i pro Mezičasníky o tom píše Malcom Gladwell v Mžiku.

I my na to jukneme trochu mimo-mezičasníkově… to jakože znamená seriózně, nebo tak něco…

„V intuici se obsah představuje celý a úplný, aniž bychom byli schopni objasnit či odhalit původ jeho existence. Intuice je druhem instinktivního porozumění… Intuitivní poznání se vyznačuje velkou vnitřní jistotou a přesvědčivostí.“

Intuice neboli tušení či vhled. Může nám pomoci, když se potřebujeme rychle rozhodnout nebo chceme býti tvůrčí, jakože dělat umění a je putna jaký…

Pohrával si s ní i Jung v jeho klasifikaci lidských typů.

A vůbec je to pro nás, psychohavěť, a ezoteráky lákavé téma. Pojďmě se mrknout na malé shrnutí toho, co v jednom článku napsal Jan Benda. Líbí se mi hned tohle:

„Mozek přijímá v bdělém stavu okolo 11 milionů smyslových podnětů za vteřinu. Naše vědomé myšlení , sídlící v mozkové kůře, je schopné zpracovat jen asi 40-60 z nich. To je cca 0,00045%. Nepatrný zlomek. Zbytek podnětů mozek také registruje, ovšem ne vědomě. Přesto podle kognitivních vědců mozek tyto informace zpracovává a využívá. Děje se tak prostřednictvím dvou nezávislých, vzájemně interagujících systémů, které oba ovlivňují náš úsudek a rozhodování. Jsou označovány jako systém 1 a 2.“

Fascinující co v tý hlavě máme, nezdá se vám? Podívejme se teď stručně na ty dva systémy.

Dvojka je racionální, analytický a evolučně mladší člověčí systém, ten nás teď moc nezajímá, ale jednička? Ta je „zážitková“, velmi rychlá, automatická, primárně neverbální a spojená s emocemi. Vývojově starší a mají ji i zviřátka. Funguje na základě asociací, nevědomě a bez úsilí – do vědomí proniká až konečný výsledek. Intuice, je tedy spojována právě se systémem 1. Jak je vůbec možné zachytit „lechtání“ intuice? Každý to má podle všeho jinak. Může jí být tichý vnitřní hlas, vnuknutí nebo předtucha. Může se objevit v denním i nočním snění jako obrazy či různé pocity po těle. Blbý je, že pokud tu mršku chcete zachytit, nesmíte u toho aktivně přemýšlet… o-ou. asi to chce trochu cviku… Intuice má prsty i v kdejaké inspiraci či kreativitě. Znáte to, když nemyslíte, civíte do blba nebo ležíte pod stromem, v hlavě prázdno a jen existujete a najednou bum, je to tu.

Inspirace… (Mimochodem, takhle se zrodil Psychoušův Mezičasník.) Je prostě báječná! Blbý je, že ani ona není neomylná. Je dobrý si ji pustit k tělu, trochu se s ní pobratříčkovat a zjistit, co mi vlastně říká… Z letmého, skoro zázračného setkání může vzniknout přátelství na celý život. Někdy to jde samo, jindy je třeba tomu trochu pomoct a intuici rozvíjet.

Mozku zdar!!!