Je fšude...

Je s námi. Je v nás. Je v nich. Je všude, kam se podíváš, i tam, kam se v životě nepodíváš. Je to tajem.

ČLOVĚK

***

Zvenčí huj a uvnitř fuj. Toto universální pořekadlo platí jak o lidech, tak o psychologii, která se jimi zabývá. Navenek se tváří, že je to neúžasnější věc, což také je, než se jí začnete učit a přijdete na to, že se o ní vlastně nic neví, a když jo, je to jen nějaká teorie, která čeká na vyvrácení, nahrazení či pozměnění. Někdy nedejbože na potvrzení. Ovšem, jako skoro všechno Ajajaj. Na druhou stranu, láká právě svými tajemstvími. Je kouzelná a my ji zbožňujeme. Jako novorozence. Je sladký, je náš a jsme šťastni, že ho máme. Pak ale ječí a ječí a ječí a my zkoumáme proč. Najednou nám přijde, že ječení číslo jedna uspokojíme prsem, ječení číslo dvě výměnou plíny a ječení číslo tři kvalitním odříhnutím. U ječení číslo 4-∞ si nejsme jistí vůbec ničím. Někdy stačí pochovat, jindy nefunguje nic, ale občas zabere pověšení za nohu nebo olíznutí psem.

Z toho plyne, že psychologie je věda nelehká... A moc toho nevíme.

A je všude. Protože lidi jsou všude. Lidi v jakémkoli stádiu, věku či velikosti. Jakékoli profese, národnosti, víry nebo míry pošahanosti.

Jak si, takhle pěkně po letech výzkumů, rozumíme? Čím dál tím míň mi přijde. Dře to, taky to cítíte?

Hnali jsme se za tím, abychom se nemuseli tolik dřít a mohli trávit čas tím, co nás baví, být s rodinou a přáteli. Docílili jsme čeho? Otrokaříme penězům. Jsme to ale hlavinky!

Chtěli jsme pochopit člověka a jeho místo ve společnosti a ve světě. Najít něco, co jej učiní spokojeným a ohleduplným.

Ano, učiňme největšího vraha a sobce všech dob roztomilým hlemýžděm, který maximálně vše oslintá.

Dovedete si představit případné konflikty? Co uděláme, uslintáme se k smrti? Uděláme si uzel na tykadlech?

Nějak jsme nepochopili, že nám není dáno být na vrcholu potravinového řetězce a šli nahoru doslova přes mrtvoly. Zvířátka a neandrtálci by mohli vyprávět... Kdyby žili.

Smutné. Vážně. Stojíme vůbec za záchranu? Každý chybuje, jasně... Teda, zviřátkům a kytičkám se to zrovna moc nestává, že... „Chybovat je lidské“ má mnohem hlubší význam, než mě kdy napadlo. No jo, ale už jsme tady. Evoluce naráží hlavou do zdi a dokola se ptá, kde jsem udělala chybu? Kde jsem udělala chybu?

Tak co s tím? Asi bychom se měli začít sakra snažit napravit své chyby, no ne? A k tomu nám právě může pomoci psychologie, kdo jiný? Jde tu o naše lidství ve vší nádherné i děsivé podobě. Člověk je jen jeden. Ať je to masový vrah, hrdina, člen zahrádkářského klubu nebo vesnický blázen. A už úplně fuk je, jestli má nebo nemá koule.

Díky, díky ti Harari, že jsi mi otevřel oči i bez skalpelu.

Používat mozek by mělo být zákonem nařízené nebo zakázané, nic mezi tím. Případné porušení by se mělo trestat pořádným záhlavkem a hodinou zvanou „ukažme si na něj“.

Článek byl psán v jisté rozmrzelosti, ale i tak si za ním stojíme.

                                       Lenka & Psychouš