Knihy mě zhubí...

Asi bych měla dostat klapky na oči, jako nosí koně. Zvlášť na Václaváku, v Jindřišský, v Europarku, na Hlaváku… a zablokovaný vstup na internetové stránky, v nichž by byla obsažena slova jako: svět knihy, den knihy, kupectví, antik, kni- (ha, hy, žní, hovna…) a tak vůbec…

Vždycky na takových místech totiž najdu něco, co nutně „potřebuju“. A moje peněženka pláče, usedavě a dlouze. Po výplatě jí otrne a jede se nanovo… Přitom už ty knížky pomalu nemám kam dávat, natož, abych je stihla všechny číst :)

Možná je konečně čas odvrátit hlavu a poznat, co se skrývá na druhé straně ulice od knihkupectví…

V podstatě je to závislost, jako každá jiná, možná jen tolik nepoškozuje zdraví. Je na čase začít s odvykačkou? Dojít do ordinace a zdrceně zašeptat: „Jsem závislá.“ a pak přijde ticho šoku. Doktor bude mlčet, pokyvovat hlavou a mnout si bradu.

„Nemůžu bez toho být, doktore. Ráno, večer, dopoledne, odpoledne, ve vlaku, v tramvaji, na záchodě… A každou chvilku jdu, a koupím si novou dávku. Mám je všude. Po bytě, v kabelce, v autě… Všude, pane doktore…,“ to už mi budou určitě odkapávat slzy jako hrachy.

Doktor si posune brýle, promne bradu a zadívá se mi do očí…

„Paninko, to už je kurva vážný… ale zkusím vám pomoct. Mám tu pár návrhů, jak z toho ven.“

„Jistě pane doktore,“ pípla bych kajícně do obviňujícího ticha.

„Musíte to omezit, přestat postupně…“

„Nééé…“

„Každý měsíc maximálně jednu…!“

„Nééééé…“

„Emh, dobře, tak tedy radikálně, už nikdy ani jednu…“

„Nééééééééé… Kristovanohodopsíprdele to nééééééééé….“

„Tak co vlastně chcete????“ zařve a celý rudý by vyskočil ze židle…“

„Knííííížkuuuuu…“

No, a proto, milé děti, za žádným doktorem nepudu.

Možná mě knihy jednou zavalí a utopím se v nich, postavím si z nich palác, bunkr pro děcka, sloup v obýváku, ve stáří si s nimi zatopím, vycpu kabát nebo domácího mazlíčka, podložím nohu u stolu, hlavu v rakvi… ale… knížky jedou a vedou. Sláva jim a sem s nimi.