Mozek vrs. duše

Duše vrs. Mozek

(děkujeme Monče za inspiraci :), jen houšť)

Mozek si můžete pěkně potěžkat, prohmatat, okoukat případně rozřezat a podle rozpoložení obalit a sníst… Ovšem duše, to je jiná. Záhadné cosi, co je kdesi. Tajemno, jež nás činí lidmi.

Předpokládáme, že ji máme, tu duši - jsme tedy všichni oduševnělí? Je to lepší než omozečtělí… To zní trochu nechutně.

Každopádně, jsem. A je fajn, že u toho nejen myslím ale i cítím.

V zásadě je asi jedno, kdo to má na pomyslném hrbu, jestli duše nebo mozek. Jsem to já, funguji, maluji a miluji. No není to skvělé?

Problém tedy nastává asi v okamžiku, kdy „nejsem“. Smrt nebo Smrť (vzdejme Pratchettovi čest), je tu a bude. Umřeme všichni. Já, ty, vy, on, ona, ono… Co bude pak? Mozek je tkáň… Když přestane tělo fungovat, mozek se začne rozkládat (někdy i před smrtí těla)… Co je s námi pak? Je lehčí a snesitelnější mít v tomto případě duši, ta nemá hranice těla a může, kam chceme. Do nebe, pekla, do věčných lovišť nebo se znovu narodit do dalšího života nebo do šutru… A jede se nanovo… „Příště to dám líp, fakt….“

Názorů, nápadů i šíleností je spousta.

Je možná pravdou, že v naší touze po jedinečnosti a možná i nadřazenosti lidí je těžké si představit, že jsme jenom chemie a elektrika… Láska, smutek, obětování se, obtěžování, vztek, násilí, orgasmus…. Chemie. Chemie a elektrika.

Dobře, složitější než chemická tabulka prvků a žárovka, ale pořád je tam to „jenom“… Pro někoho. Mně přijde tahle myšlenka fascinující, ale velmi velmi nebezpečná. Jelikož většina dobře míněných věcí, které jsme vynalezli, objevili a vůbec, se obrátila proti nám – tedy obrátili jsme si ji proti sobě my sami.

Proto hlasuji pro duši. Tu lze zneužít jen těžko. Sázím na lidství v jeho hrdinské a beletristické podobě. Mozek obdivuji a miluji a bude to láska na celý život, ale někdy musíme volit rozumem a rozum volí duši. To tajemné cosi, které je kdesi a odchází kamsi. Vždycky ale se mnou.

Psychouš