Ta správná volba

„Proč to říkáš? Proč mi lžeš, proboha?“ pronesla žena nechápavě a rychle se míhala mezi kuchyňskou linkou a naleštěným stolem. Třesoucí rukou si hrubě odhazovala vlasy, co jí padaly do čela. Pár jich lehce dopadlo na desku stolu. Muž, opřený o jednu z židlí je chvíli pozoroval a pak opět zvedl oči ke své ženě a svraštil čelo. Nikdy ji neviděl takhle rozčilenou. Bylo mu jí líto, ale hrozně se mu ulevilo, když jí všechno konečně řekl. Měsíce přemýšlel o tom, jak jí to poví, ale nikdy ho nenapadlo, co bude následovat. Zrovna se nadechoval, aby se pokusil všechno ještě jednou vysvětlit, když z vedlejšího pokoje zaslechli pláč.

„Jdu tam,“ navrhl rychle a vyrazil do obýváku.

„Ne!“ zaječela a odstrčila ho stranou, když se kolem něj prohnala.

„Marie, co blbneš?“, v šoku zůstal na místě a civěl na manželčina záda mizející ve dveřích. Terezka přestala plakat. Slyšel jen něžný Marinin šepot. Vykročil za nimi.

Marie seděla na opěrce křesla, houpala malou v náručí a pobrukovala zvláštní melodii, kterou nepoznával. Když ho Terezka spatřila, zasmála se a natáhla k němu drobné ručky. Chtěl si ji od Marie vzít.

„Nesahej na ni. Slyšíš?“ prudce vstala a stoupla si za křeslo. Malá se okamžitě rozplakala. „Podívej, co´s udělal.“ sykla na něj.  Po tvářích jí tekly slzy, obličej měla rudý a brada se jí chvěla. Snažila se dítě uklidnit, ale Terezka nepřestávala křičet a natahovat se po otci. Ten jen stál a nevěřícně zíral na svou ženu, jak si jejich dceru tiskne k prsům v obranném gestu.

„Vypadni,“ zašeptala, otočila se a odcházela chodbou ke schodům.

„Nechci se na tebe dívat, zvedá se mi žaludek,“ vyběhla rychle do schodů a zavřela se v ložnici. Slyšela, jak na ni volá, prosí ji, ale nahoru se neodvážil. O chvíli později slyšela zaklapnout vchodové dveře.

Položila dcerku doprostřed manželské postele a nepřítomně ji pozorovala, jak se převrací ze strany na stranu, chytá pokrývku rukama a snaží se dostat ke své matce.

Konečně si začala plně uvědomovat obsah toho, co jí Jirka řekl.

Z ničeho nic, po sedmi letech, jí jednoduše oznámil... nemohla na to ani pomyslet. Jak to řekl, jako by mluvil o počasí. Svezla se z postele na podlahu a v pokrývkách se snažila zadusit hlasité vzlyky. Dítě se zatím dobatolilo přes postel až k matce a začalo se taháním za vlasy dožadovat její pozornosti.

♦♦♦

          Jirka za sebou zabouchl dveře od domu a přejel si dlaní přes obličej, nemohl uvěřit tomu, co jeho přiznání rozpoutalo. Věděl, že to bude těžké, ale myslel si, že to Marie pochopí, jeho malá, něžná, chápavá Marie…  

 Popošel do zahrady a posadil se na lavičku pod starý kaštan. Zafoukal vítr a na něj dopadaly tisíce bílých kvítků. Zíral na dům dlouhé hodiny. Setmělo se, ale Jirka zůstával v zahradě a skrz  okna pozoroval Marii, jak se pohybuje po domě. V duchu s ní byl v koupelně, když se rozsvítilo malé okýnko napravo, kde myla Terezku barevnou houbou, co vypadala jako Nemo a hrála si s ní, až byla celá podlaha mokrá. Když se rozsvítilo okno v ložnici, narovnal se, aby líp viděl. Zaslechl tlumený pláč. Pousmál se. Terezka vždycky při utírání a oblíkání vyváděla. Světlo v okně zbledlo, věděl, že v ložnici svítí už jen malá stolní lampa. Marie se chystala kojit. Úplně ji před sebou viděl, jak sedá do křesla, šaty rozepíná až k pasu, malou drží jemně v náručí a něco pobrukuje. Vždycky se na ně rád díval. Donedávna si myslel, že je šťastný. Že si zvolil správně.

Pozoroval dům dokud nezhasla všechna světla a ještě dlouho po tom.  Měl o čem přemýšlet.

♦♦♦

         S východem slunce zarachotily klíče v zámku. Michal s úlevou vyskočil z křesla a vešel do předsíně.

 „Panebože ty vypadáš.“ okomentoval Jiřího bledý obličej a rudé oči. Zůstal stát ve dveřích a nervózně čekal na jeho reakci. Ten ho jen beze slova, pevně obejmul a políbil.

„Michale, chyběj mi.“